Ženská nedá pokoj, dokud se nevyrodí

říkával můj bývalý kolega, hrdý otec tří dcer. A já mu dávám za pravdu. Jen nevím, jak poznám, že už jsem vyrozená.   

Lépe řečeno, není to tak dávno, kdy jsem prohlašovala, že otázku rození mám navždy vyřešenou. Tři děti, navíc střídavě dcera - syn - dcera představují splnění mého snu o velké rodině.

Jenže přišel den, kdy ze tří dětí zůstalo doma jen jedno. Nejprve odešla do studentské Olomouce dcera, právě teď odchází do stejného města i syn. 

Odjel včera těsně po poledni. Je to jen pár hodin. A najednou je tu zvláštní pocit ticha, prázdnoty, samoty. Manžel do večera v práci, doma jen já a má ,od příštího úterý, už "třeťačka".

Venku se dříve stmívá, vedle mě sklenička vína a i když neustále pobíhající, jen jedno dítě. Vím, že o víkendu se snad budou "študáci" vracet domů. Jen se bojím, že už to nikdy nebude tak, jako dřív.

A do této pozdně letní nostalgie mi jen tak přeběhla přes cestu těhotná spolužačka. Myšlenky se překvapivě stáčí na samý začátek, do doby početí prvního dítěte.

Jsem stará. V internetových diskuzích jsou odsuzovány matky po čtyřicítce. Je to prý nezodpovědnost.  Asi na tom něco bude. Manžel by o dalším dítěti už taky neuvažoval.

Vím, přemýšlet o čtvrtém dítěti je blbost. Prostě to chce jen čas, než se vnitřně srovnám.  

Přesto si říkám, jsem už opravdu vyrozená?